Můj účet

Zapomenuté heslo? | Nový účet

Čtyři nabité dny ve stále živelném Lisabonu

Do portugalské metropole jsme se vydali v polovině října, poté, co opadly davy letních turistů, ale zároveň nás ještě vítalo sluníčko a příjemné teploty nad dvacítkou. Místní studenti nám navíc ukázali, že se tady i v tuto dobu dá koupat o půlnoci v kašně na hlavním náměstí. Vrcholem našeho čtyřdenního pobytu pak byl výlet po takzvaném Zlatém trojúhelníku s kamarádem Pedrem, majitelem minicestovky Lisbon off the Record.

Letenky Praha - Lisabon jsme u společnosti TAP koupili koncem července, zpáteční let pro jednu osobu vyšel na šest a půl tisíce korun. Na doporučení kamarádů jsme rovnou zarezervovali i skromné, ale čisté ubytování v Pensao Gerés přímo u hlavního náměstí Rossio. Dvoulůžkový pokoj vyšel na 50 eur za noc bez snídaně, kterou je stejně lepší dát si venku a užívat si už během ní atmosféru města i místní pochutiny.

Ačkoliv jsme v několika průvodcích byli varováni, že s taxíky z letiště je to v Lisabonu horší než v Praze, stejně jsme naletěli. Bylo chvíli po jedenácté večer, když nás taxikář vyhodil před penzionem a na rozdíl od sumy na tachometru, kterou jsme viděli odrážet se po celou cestu v okénku spolujezdce, požadoval čtyřikrát více. Místo asi sedmi a nějakých drobných po nás chtěl nehorázných 29 eur. 

Praca do Comércio, Lisabon
Foto: Praca do Comércio

Oháněl se noční hodinou, nadhodnocení však bylo zřejmé. Došlo nám, že tachometr jsme viděli v okénku jen proto, že ho na dopředu přiklopeném sedadle spolujezdce špatně schoval, protože argument s údajem, který jsme na něm viděli, vůbec nepřipouštěl. Zároveň očividně předstíral, že nerozumí anglicky. 

Dali jsme mu pětadvacet eur, ať se jimi udáví, a naštvaně vystoupili, předtím jsme si však od něj nechali vystavit účtenku (na niž neochotně napsal své údaje, samozřejmě velmi nečitelně), zapsali si číslo SPZky a šli ho na konci pobytu napráskat na policii, kde to s námi velmi mile, slušně a do nejpodrobnějších detailů sepsali, ovšem vyrozumění dodnes žádné nepřišlo. Doufáme ale, že z toho měl pán alespoň nepříjemnosti.

Brána, výtah a tramvajová pouť

První den se motáme v centru nejcentrovatějším. Začínáme ve čtvrti Baixa. Z Rossia se přesouváme jednou z širokých rovnoběžných ulic na Praca do Comércio, kde si dáváme na zahrádce jedné z mnoha kavárniček snídani a po ní se jdeme projít až na samý břeh řeky Tejo. Scházíme po svažitém molu až k mokrým stupínkům, které už olizují vlny tohoto podivného toku, co vypadá spíše jako mořský záliv. Právě toto místo u dvou sloupů trčících z vody bývalo vstupní branou do města, neboť sem - do mořeplavecké bašty světa - připlouvaly lodě.

Výhled na náměstí Rossio z horní plošiny výtahu Santa Justa
Foto: Výhled na náměstí Rossio z horní plošiny výtahu Santa Justa

Když opouštíme rozlehlé náměstí, které odráží ducha někdejší majestátnosti země díky objevitelským úspěchům, začínají se nad námi přes paprsky stahovat tmavé mraky, a než dojdeme k nejslavnějšímu lisabonskému výtahu Elevador de Santa Justa z roku 1902, vydatně se rozprší. Kapky jsou velké a výživné, bez deštníku bychom promokli po pár minutách. Než ale vystojíme frontu na výtah a přesuneme se jím na vyhlídku a z ní do vedlejší čtvrti Bairro Alto, je po slejváku. Takový malý portugalský apríl.

Pozorujeme lesknoucí se "zvlněnou" dlažbu na Rossiu, lodě brázdící Tejo, tisíce červených stříšek i hrad sv. Jiří (Castelo de Sao Jorge) na vedlejším kopci a přemýšlíme, jak může tento výtah sloužit coby každodenní doprava obyčejným Lisaboncům – čekat desítky minut ve frontě plné turistů cestou do práce by se mi určitě nechtělo. 

Legendární tramvají do starobylé čtvrti Alfama
Foto: Legendární tramvají do starobylé čtvrti Alfama

Pak už pospícháme na legendární tramvaj č. 28, která nás proveze přes uličky lisabonské "Stodolní", kolem zahrad Jardim da Estrela a cestou zpět křivolakou Alfamou právě až téměř k hradu. Vedle svezení se výtahem je i tramvajová pouť povinností každého turisty, bez níž by návštěva Lisabonu nebyla kompletní. Po drncavé projížďce se asi hodinu procházíme po hradbách Castelo de Sao Jorge a obdivujeme výhledy na město sedmi kopců.

Nefalšovaná siesta versus zkomercializované fado

Z hradu zbudovaného už v 5. století Vizigóty scházíme úzkými uličkami z kopce dolů a hledáme místo, kde bychom něco zakousli. Není to poprvé ani naposledy, co běžně narážíme na fakt, že ve chvíli, kdy bychom si dali pozdní oběd, je na jihu všude siesta a my hladovíme až do doby večeře, která se v těchto krajích ovšem taky podává mnohem později, než jsme zvyklí od nás.

Hradby Castelo de Sao Jorge
Foto: Hradby Castelo de Sao Jorge

Chlapi mastí přímo na ulici karty, živě diskutují a popíjejí, ženy s dětmi vysedávají na zápražích nebo jsou zalezlé doma a děti drandí kolem příbytků po kočičích hlavách na kolech. Alfama i během siesty žije svým životem, který jako by zamrznul v minulých stoletích. Všude na ulicí visí nevkusné papírové girlandy, lehce vybledlé sluncem i časem, který utekl od chvíle, kdy byly kvůli nějaké pouliční slavnosti instalovány. Kolorit, který tady vykukuje z každého dvorku, dokreslují šňůry s prádlem na balkónech i nejrůznějších bizarních místech nebo třeba paní, která z okna posílá svému muži dolů svačinu v košíku na provázku.

V uličkách Alfamy
Foto: V uličkách Alfamy

Nakonec máme štěstí a objevujeme na spodním okraji Alfamy otevřený bar s předzahrádkou, kde nabízejí saláty. Dáváme odpočinout uchozeným nohám a nasáváme atmosféru, v níž se mísí život místňáků s turistickým ruchem. Bezprostřední hlad byl ukojen, po další procházce už setmělou Alfamou, jejíž úzké průchody a zákoutí, domy se dveřmi nalepenými neuvěřitelně blízko sebe a špinaví okatí Lisaboňánci nás baví čím dál více, však rovnou zaplouváme do jedné z právě otevřených restaurací, která láká na večer s fado.

Z tklivých cajdáků typických pro tuto čtvrť si tady udělali byznys pro naivní turisty a je těžké odhadnout, kde bude fado hudba autentická a kde půjde jen o kšeft. Těžko říci, jestli jsme vybrali dobře, minimálně se však v té "naší" restauraci nějaká ta autenticita s kšeftem mísí. I když zpěvákovi chybí už jen fialové sáčko se zlatými knoflíky k vizáži pražského realitního agenta devadesátých let a zpěvačce, velikost jejíhož poprsí odhaduji někde ve druhé části abecedy, paví péra, abychom si ji mohli splést s bordelmamá z Moulin Rouge. Zážitek to však je zajímavý a místy hodně legrační. Vlastně by bylo trochu nudné povečeřet mírně předraženou rybu za reprodukované či žádné hudby.

Koupání v kašně povoleno

Do penzionu jdeme pěšky, tentokrát zase jinou z rovnoběžných ulic Baixy, z nichž je každá zasvěcena nějakému řemeslu, ať už obuvníkům, nožířům nebo zlatníkům. Opět obdivujeme Santa Justu z dílny Eiffelova následovníka Raula Mésniera du Ponsarda. Výtah z tepaného železa v noci mezi domy působivě svítí. Zvláštní je, že ani teď, ani během dne, není zespoda vidět vyhlídková plošina a chodníček do Bairro Alto. Vypadá, že neogotický výtah prostě končí někde ve vzduchu. 

Elevador de Santa Justa v noci působivě svítí
Foto: Elevador de Santa Justa v noci působivě svítí

O kousek dál, na Rossiu, slyšíme hluk. V obrovské kašně jsou desítky studentů ve stejnokrojích a stříkají na sebe vodu, kolem kašny postávají v hloučcích další stovky okrojovaných. Chvíli ten mumraj nevěřícně pozorujeme, ve vodě končí další a další, dosud suší studenti. Na silnici u kašny parkuje pro všechny případy sanitka a pár metrů od nás klečí na zemi chlapec, u něhož tři dívky s kastrolem plným vody a svící v ruce provádějí jakýsi rituál. 

Studenti se na počest imatrikulace v noci koupou v kašně na Rossiu
Foto: Studenti se na počest imatrikulace v noci koupou v kašně na Rossiu

"We´re baptised into the college," vysvětluje nám důvod oslav jedna z imatrikulovaných a makeup se jí rozpíjí po šťastném obličeji. Po pár minutách je hotovo. Prochladlí studenti v čvachtajících botách se halí do dek a kašna je rázem téměř prázdná. Každoroční rituál, o němž jsme neměli potuchy, jsme zdá se nepropásli jen o fous. Čekáme, jak to na náměstí bude po bouřlivém "večírku" vypadat ráno. Nikde však není ani smítko nebo prázdná láhev. Na rantlu kašny už zase posedává jen pár turistů.

Hold mořeplavcům v historickém Belému 

Kolem Rossia se jen mihneme a spěcháme na tramvaj číslo 15 do čtvrti Belém, která je hodně stranou středu města a na první pohled působí jako klasická rezidenční a obytná část Lisabonu. Nachází se však tady spousta zajímavých a především podstatně starších lisabonských památek než v samotném centru. 

Torre de Belém
Foto: Torre de Belém

V roce 1755 totiž město a jeho okolí postihlo jedno z nejničivějších zemětřesení v historii, které srovnalo většinu budov se zemí. Na rozdíl od čtvrti Baixa, kde lehlo téměř vše a během krátké doby po katastrofě zde vyrostla strohá a lehce zbudovatelná síť obchodních bulvárů rámovaná rozlehlými náměstími, část Alfamy se dochovala původní a stejně tak dodnes vydrželo několik historických klenotů právě v Belému.

Jedním z nich je Torre de Belém, věž, která měla střežit vstup do lisabonského přístavu. Kamenná budova ze 16. století postavená ve stylu manuelismu je přístupna po molu, dá se celá prolézt až nahoru, odkud je krásný výhled na Most 25. dubna (Ponte 25 de Abril), který je často přirovnáván k sanfranciskému Golden Gate. 

Vidět je také Památník objevitelů, kam se dá vyjet nahoru výtahem až do 6. patra. Samotnou návštěvu kamenného kolosu, jehož název zní v originále Padrao dos Descobrimentos, z časových důvodů vynecháváme, ale je vhodné zmínit alespoň jeho pozoruhodnou historii.

Památník z betonu se sochami z bílého pískovce byl původně postaven pro propagandistickou výstavu Salazarova režimu roku 1940. Původní stavba byla o 18 let později rozebrána. Dva roky nato však vyrostla při příležitosti pětisetletého výročí smrti Jindřicha Mořeplavce její replika, kterou známe dnes.

Na košíček a sušenou tresku

Od vody míříme k dominantě Belému - Klášteru sv. Jeronýma. Monastery Jeronimos byl postaven stejně jako Belémská věž v goticko-renesančním manuelském stylu. Roku 1502 jej nechal vystavět Manuel I. Portugalský jako výraz díků za šťastnou výpravu Vasco da Gamy do Indie. Právě tady totiž stála pobřežní kaple, v níž mořeplavec probděl noc ze 7. na 8. července 1497 se svými důstojníky, než se vydali na slavnou dvouletou plavbu. 

Monastery Jeronimos
Foto: Monastery Jeronimos

Velká fronta lidí nás odrazuje od prozkoumání kláštera zevnitř, procházíme se tedy jen zvenku dostupnými místy, projdeme si kostel s hrobkou Vasco da Gamy a protějším hrobem Luise Vaz de Camoese, uctívaného básníka z 16. století, a přesouváme se zpět k tramvajové zastávce, kde stojí proslulá, stále plná cukrárna a kavárna Antiga Confetaria de Belém. Koupit si zde tradiční místní cukrovinku – velmi sladký košíček naplněný vanilkovým pudinkem zvaný pastéis - je zkrátka nutnost.

Košíčky odkládáme do batohu na později a vyrážíme na oběd, neboť stejně neodmyslitelnou součástí návštěvy Portugalska je ochutnání pokrmu ze sušené tresky - bacalao. Lonely Planet radí zvolit některou z restaurací na Rua Vieira Portuense s předzahrádkami a výhledem do parku. Vybíráme si obyčejně vyhlížející Restaurante Floresta až na samém konci řady podniků, která má podle průvodce nejrozumnější ceny, milou obsluhu a dobré jídlo. Oběd probíhá opravdu v příjemné atmosféře a jídlo chutná. Sušená treska však nenadchne ani neurazí. Chutná jako něco mezi průměrným filé a vaječnou omeletou. Čerstvá ryba je prostě čerstvá ryba.

Skok o několik století i kilometrů

Druhým dnešním cílem je čtvrť vzdálená od centra ještě dále než Belém. A navíc úplně na opačnou stranu. A k tomu jde o skok v čase přes několik století. Míříme totiž do Parku národů (Parque das Nacoes), který vyrostl teprve před patnácti lety a tepe životem moderního města a progresivní architektury. I tuhle moderní čtvrť však podobně jako Belém stmeluje osobnost Vasco da Gamy.

Parque das Nacoes
Foto: Parque das Nacoes

Čtvrť v severovýchodní části portugalské metropole byla vystavěna u příležitosti světové výstavy Expo v roce 1998. Tehdy uplynulo přesně 500 let od chvíle, kdy mořeplavec objevil cestu do Indie. Veletrh, jehož mottem bylo využití oceánů v budoucnu, ponoukl jižní národ k přeměně zaprášených továrních hal na kraji města v moderní komplex z betonu a skla.

Ačkoliv z centra je nutné urazit do Parku národů téměř deset kilometrů, čtvrť je velice dobře dostupná díky metru. Už jeho budova stojí za vidění. Ve stanici Oriente si budete připadat trochu jako v galerii. Mozaiky od známých i méně slavných autorů na zdech jsou velice působivé.

Samotná stavba je pak, podobně jako přilehlé obchodní centrum pojmenované po portugalském mořeplavci, inspirována mořem. Metro, autobusové a vlakové nádraží jsou schovány v provzdušněném vlnobití, po prosklené střeše nákupního komplexu Vasco da Gama stékají čůrky vody a výškové budovy po stranách zase připomínají lodní plachty.

Na rozlehlých světlých plochách čtvrti podél řeky Tejo pak potkáme řadu kulturních budov, nechybí zde muzea ani divadlo. Na vše dohlíží přes sto metrů vysoká věž a visutá bílá lanovka, jejíž kabinky korzují podél pobřeží jako městští strážníci, pod kterými se krčí vězňové v podobě pruhovaných laviček. Raritou je most protínající řeku a pojmenovaný samozřejmě také na počest slavného objevitele, který s nájezdy měří neuvěřitelných 17 kilometrů. Odvážný pokus vrátit bývalé velmoci její dávný lesk a slávu.

Oceanárium
Foto: Oceanárium

Nejoblíbenějším objektem v okolí je pak Oceanárium amerického architekta Petera Chermayeffa – jedná se o největší akvárium v Evropě, v němž bydlí kolem 16 tisícovek živočichů. Pokud vás prohlídka unaví, osvěžit mozkové závity lze v přilehlém Pavilonu vědomostí anebo můžete zaskočit ještě o pár metrů dále na all you can eat večeři v churrascarii Chimarrao, jako jsme to udělali my a rozhodně jsme nelitovali. Vtipné bylo, že v osm večer jsme byli v restauraci téměř sami, teprve dlouho po našem příchodu se na večeři začaly trousit rodiny s malými dětmi, které jedly a popíjely ještě před půlnocí, kdy jsme se my už zvedali k odchodu.

Putování po vrcholech zlatého trojúhelníku

Další den nás čeká výlet. O půl desáté se na Rossiu scházíme s Portugalcem Pedrem, který vlastní minicestovní kancelář Lisbon off the Record a nabízí netradiční prohlídky Lisabonu - putování po sedmi lisabonských kopcích nebo vyhlášených nočních klubech - i po okolí města, například výlet na západ nebo takzvanou Golden Triangle tour, kterou jsme za 55 eur na osobu zvolili my.

Běžně se cestovním kancelářím a organizovaným prohlídkám vyhýbáme, Pedro je ale kamarád naší kamarádky a jeho minicestovka působí tak sympaticky, že není co řešit. Navíc bez vlastního auta bychom těžko během jednoho dne zvládli navštívit tolik míst. Už po prvních pár minutách v jeho žlutém minibusu, který nás odváží směrem k Sintře, víme, že jsme nemohli udělat lépe.

Naše první zastávka je cukrárna Piriquita v Sintře, kde si dáváme kávu a snídáme místní tradiční sladkost - travesseiro - lahodný šáteček, který strašně drobí, ale rozplývá se na jazyku. Pak už stoupáme křivolakými uličkami vzhůru do kopce, odkud je krásný výhled na Palácio Nacional de Sintra. Pedro nám neustále vypráví o historii města promíchané se vzpomínkami na své dětství strávené mezi hustými lesy plnými bizarních staveb a paláců, z nichž dýchá podobná atmosféra jako z Trnkovy Zahrady.

Quinta da Regaleira
Foto: Quinta da Regaleira

Místo návštěvy Národního paláce v Sintře a Národního paláce Pena, kam míří drtivá většina turistů, nám radí prohlídku méně známé zahrady Quinta da Regaleira. Poté nás na dvě hodiny vypouští do spletitého komplexu plného věžiček, kamenných objektů a podzemních chodeb. Prohlídku samotné vily na jeho radu vypouštíme a celé dvě hodiny trávíme za cenu šesti eur na osobu objevováním jeskyní, slují, vodopádů, jezírek a tajných zkratek. Jeden z nejsilnějších zážitků celého portugalského pobytu.

Točitý vstup do podzemní chodby
Foto: Točitý vstup do podzemní chodby

Přes piknik v lese k rozbouřenému oceánu

Z pohádkových zahrad se žlutým minibusem přesouváme za Sintru do lesů, kde jsou na řadě míst rozesety stolečky na piknik. U jednoho z nich si dáváme pauzu. Pedro prostírá červený ubrus, vytahuje portugalské sýry, uzeniny (presunto - portugalskou sušenou šunku nebo vepřovou specialitu torresmo, která by se dala nazvat škvarkovým salámem), olivy, chleba a kanystr s příjemným červeným vínem. Sedíme, jíme, povídáme a vyrážíme na další úsek naší cesty - k nejzápadnějšímu bodu kontinentální Evropy, mysu Cabo da Roca. Cestou nám náš průvodce ještě ukazuje svou oblíbenou pláž s velkými vlnami a sympatickým občerstvením na pobřeží, kde si dáváme kávu a nasáváme řízný mořský vzduch.

U mysu Cabo da Roca na nás dýchá oceán ještě silněji, opět se vyhýbáme zástupům turistů a procházíme se po jiném konci útesu než ostatní. Pedro nám vypráví o kosmatcovníku jedlém - rostlině, která tady zcela pokryla horní planinu útesu poté, co sem byla přivezena z Afriky, a vášnivě hledí do divokých vod, které se tříští o skalnatý mys 150 metrů pod námi. Jako rodilý Portugalec a surfař jsou pro něj právě rozbouřené vlny tím pravým mořem, třeba ve Středozemí je to pro něj nuda. Vlastně ho docela chápu.

Cabo da Roca
Foto: Cabo da Roca

Fascinující několikametrové vlny nám Pedro představuje i o pár kilometrů dále cestou od majáku na Cabo da Roca do přímořského městečka Cascais. Voda tady má takovou sílu, že každá vlna zateče několik desítek metrů členitým pobřežím do vnitrozemí. Na jednom z míst nám ukazuje "breathing beast" - voda pod námi klokotá a vydává zvuky jako nějaké šílené zvíře. O kus dál, mnohem blíže vodě, přitom nerušeně sedí dva rybáři a v ohlušujícím bičování zpěněnou vodou čekají na svůj úlovek.

Nejzápadnější místo Evropy
Foto: Nejzápadnější místo Evropy

Někdy jsou vlny tak vysoké, že o kus dál u Cascais dokonce přelijí skaliska vysoká několik metrů. Přímo v letovisku však už je moře tiché a klidné, v přístavu se pohupují pestrobarevné loďky a lidé posedávají v písku na pláži. Kdysi bylo tohle městečko obyčejnou rybářskou osadou, všechno se změnilo v roce 1870, kdy sem na léto přijel celý královský dvůr a řada šlechticů a vyrostla tady pevnost a les pastelově zbarvených budov. Nevím proč, příliš mě tohle místo neoslovuje, nemá nic z podmanivosti nedalekých vln a temných hvozdů. Na dovolenou bych sem asi nejela. Ale možná jsem jen příliš kritická po mnohem silnějších zážitcích dnešního dne. 

Letovisko Cascais
Foto: Letovisko Cascais

Závěrečné třešinky a mumraj lisabonské Stodolní

Pedro nás chce vzít na vyhlášenou zmrzlinu, je tady ale taková fronta, že to vzdáváme a po krátké procházce se vracíme zpátky do Lisabonu, kde na Rossiu končíme náš podařený výlet ve vyhlášeném pouličním baru A Ginjinha, kde od rána do večera stojí fronta lidí, aby tu do sebe kopli vyhlášený třešňový likér. 

Lepivý nápoj, který je něčím mezi griotkou a portským, vynalezl a začal právě tady prodávat Francisco Espinheiro ve 40. letech 19. století. Pedro nám vypráví, jak jako malý kluk miloval třešně, které plavou na dně lahve (což nechápu, jsou na rozdíl od lahodného moku dost nechutné). Babička, která s oblibou likér popíjela při žehlení, mu je vždy dovolila pojídat, až se po nich jednou v asi pěti letech opil a babička dostala od maminky vracející se zrovna domů pěkně vynadáno.

Barman nalévá kalíšky třešňového likéru v baru A Ginjinha
Foto: Barman nalévá kalíšky třešňového likéru v baru A Ginjinha

Loučíme se s naším báječným průvodcem a na vedlejším náměstí Praca da Figueira si v jednom rychloobčerstvení dáváme malou večeři, po níž si jdeme do našeho Pensao Gerés zdřímnout a připravit se na noční dobrodružství. Na radu Pedra vyrážíme až po půlnoci do alcantarských doků, kde vedle sebe burácí několik nově postavených klubů včetně designového OP Artu, v němž často probíhají zajímavé koncerty a hrají vyhlášení DJové. Ačkoliv na doporučenou akci přicházíme se zpožděním, klub je téměř prázdný. Začne se prý až zadlouho a ostatní blikající kluby nám nejsou příliš sympatické, tak se raději taxíkem přesouváme do vyhlášené barové čtvrti Bairro Alto. Vzápětí zjišťujeme, že to bylo skvělé rozhodnutí.

Docas de Alcantara jsou oproti ruchu a mumraji, který je v Bairro Alto, naprosto nudným místem a i ostravská Stodolní bledne závistí. Tisíce mladých postávají před bary a popíjejí, baví, se, klub na klubu je nalepený hned v několika uličkách vedle sebe. Na Pedrovu radu si kupujeme místní verzi brazilské caipiriny zvanou morangoska, kterou tady míchají z vodky a jahodové ledové tříště. Někdy po třetí ráno se najednou jeden podnik za druhým začínají zavírat a davy studentů doslova sublimují. Za pár minut už se na kočičích hlavách a střechách zaparkovaných aut (jak tady někdo může s klidem nechat přes noc zaparkované auto, je záhadou) válejí jen prázdné kelímky od míchaných drinků a piva.

Ráno balíme a míříme na policii konečně nahlásit nepoctivého taxikáře. Sepisování události, o které jsme vlastně až tak úplně nestáli (šlo nám jen o to taxikáře nahlásit, a přispět tak k boji Lisabonu proti podvodným praktikám), se strašně táhne, policista je velice důkladný, ale milý. Leč, jak jsem naznačila na začátku, dodnes se nám nikdo neozval, jak celá věc dopadla. Po sepsání posledního bodu protokolu rychle sedáme do taxíku a jedeme, už za běžnou taxu, na letiště. Obrigado & adeus!

Autor: Eva Vychodilová

Článek byl zobrazen 8 898 krát.

Kontextová reklama

 
 

Náš tip

Úžasný poznávací zájezd do OMÁNU

Poznejte s OMÁN - tajemnou zemi pevností, hradů, rozeklaných hor a pouští, Zemi zelených oáz, bílých písečných pláží a vůní Orientu. S českým průvodcem a poutavým výkladem.  CK TILIA.

ZÁJEZDY ONLINE 2019

Široká nabídka FIRST MINUTE a LAST MINUTE ZÁJEZDŮ pro rok 2019 za mimořádné ceny. V nabídce také zájezdy německých CK.

UBYTOVÁNÍ ZA NEJLEPŠÍ CENY

UbytováníNejširší nabídka ubytování ve všech destinacích světa za bezkonkurenční ceny. Jednoduchá rezervace online.

 

Zájezdy do celého světa

Rudé moře

Stránky věnované Rudému moři, jeho fauně a flóře a letoviskům na pobřeží Rudého moře.

Řecko a řecké ostrovy

Přinášíme vám komplexní informace o Řecku a řeckých ostrovech, rady tipy na cesty, články a zajímavé informace z Řecka. 

Golfový magazín

Nový magazín o golfu. Evidujte si své golfové statistiky online. Dále zde najdete články ze světa golfu - tipy na golfové cesty do zahraničí, golfové legendy, rady a tipy na hru. Součástí je také golfový slovník.

Dovolená v Turecku

Plánujete dovolenou v Turecku? Potom se vám bude jistě hodit náš průvodce Tureckem, ve kterém najdete vše, co potřebujete před cestou do Turecka vědět.

Magazín o bydlení

Navštivte také naše stránky o bydlení, stavbě a zahradě, na kterých najdete inspiraci pro váš domov. Každý den nové články, informace, zajímavosti, rady a tipy ze světa bydlení. 

 
 

RSS v. 0.91, RSS v. 2, Atom . Copyright © svetadily.cz | Created by weto.cz webdesign.

Egypt | Turecko | Chorvatsko | Itálie | USA | Řecko | Rakousko